Nejlepší tipy na zlepšení imunity

Narodili se mezi lety 1942 a 1957 a sami se považují za „Generaci 60. let“. V éře beatlemánie, odpoledních čajů a minisukní byli teenagery nebo čerstvě dospělými. Dnes jsou v penzi a na desetiletí, které předčasně ukončil rok 1968, vzpomínají s velkou dávkou nostalgie. Otázkou, jaká tato generace vlastně je, jak žije a a jaké události pro ni byly zlomové, se před časem zabýval sociolog Ladislav Köppl v publikaci „50+. Přehlížená generace“.
30 let osobního potěšení
Důvodem, pro spuštění výzkumného projektu, který se snažil porozumět lidem nad padesát let, byla informace, že na západě patří tato generace k těm, kdo si nejvíce užívají materiálních výhod. V roce 2003 se ukázalo, že lidé starší 50 let si ve vyspělých zemích koupí 45 procent všech nových automobilů a dokonce 80 procent všech luxusních vozů. Také jsou zákazníky, kteří v obchodech zaplatí za více než polovinu prodané kávy, 60 procent olivového oleje a 80 procent rekreačních lodních zájezdů. Ukázalo se, že kupní síla této generace je mimořádně silná, což mělo za následek všeobecně optimistické přesvědčení, že „konec středního věku již není začátkem stáří, ale počáteční fází třicetiletého osobního potěšení a seberealizace“. Tuto euforickou tezi ale později nabouralo zjištění, že majetek je v této generaci rozdělen poněkud nerovnoměrně. Představa mladistvých a aktivních seniorů ale už zůstala součástí našeho všeobecného povědomí.

 

Zmíněný výzkum odpovídá na velmi zajímavou otázku, jací jsou čeští senioři. Začíná se jejich generace podobat těm ze Západu? I v Česku máme extrémně bohaté penzisty. Ostatně, nejvyšší vyplácený důchod dosahuje takřka čtvrt milionu korun a vysoké penze překračující hranici 50 tisíc korun velmi rychle přibývají. Nicméně, rapidní růst zároveň prozrazuje, že se týká především nejmladší generace penzistů, kteří do důchodového věku teprve „dorůstají“. Je to logické, starší generace neměla v době před rokem 1989 jak akumulovat prostředky, které by jim ve stáří poskytly volnost. I proto jsme nebyli zvyklí vídat tuto generaci v reklamách a pro některé obory, jako je kosmetika, oděvní průmysl, mobilní komunikace či automobily, se stala na dlouho neviditelnou.
Dokážeme si odepřít
Výzkumníci zjistili, že tato generace negativně vnímá fakt, že v mládí neměla kontakt se světem, necestovala, neznala jazyky a nemohla se dostatečně seberealizovat v práci, protože její profesní postup měl jasně dané limity. Zejména možnost studovat či pracovat v zahraničí později nejvíce „záviděla“ svým dětem a vnukům.
Zároveň se dnešní sedmdesátníci ve srovnání s mladšími charakterizují jako méně nároční či skromní. K následujícím generacím má podobné výhrady jako všechny generace před ní: mladým chybí respekt k rodičům a starším lidem vůbec, uvolnění mravů a nedostatek smyslu pro disciplínu. Také jsou přesvědčeni, že jsou odolnější, protože život prožili v těžších podmínkách a zároveň věří, že dokáží improvizovat za jakýchkoliv okolností. „Já vidím takové dva minusy, které těm mladým chybí. V tom, že my jsme se dovedli více bavit… a druhá věc je, že díky tomu, že jsme si museli hodně věcí udělat sami, tak jsme byli zručnější. Když mi třeba upadne kus baráku, tak si to sám spravím, můj syn ne. Ten v životě neopravoval auto, nespravoval rádio ani elektřinu. Neumí si tolik poradit,“ uvedl jeden respondent výzkumu.
Odpolední čaje a rifle
Jednou z věcí, která přirozeně velmi rozmanité příslušníky této generace spojuje, je velká nostalgie, se kterou vzpomínají na šedesátá léta. I když jen málo z nich využilo tehdejší možnosti, jako byly výjezdy do zahraničí nebo podíl na politickém dění, pamatují si tuto dobu jako éru volnosti a velkých nadějí.
Za své ikony považují dnešní sedmdesátníci především Beatles, Rolling Stones, Bee Gees, BonnieM, zpěváky jako Elvis Presley, Jimi Hendrix či Joe Cocker a kultovní Radio Luxembourg. Z domácích pak nejvíce zmiňovali skupiny Olympic, Golden Kids a zpěváka Petra Nováka. Mimo Prahu pak někteří respondenti zmiňovali dechovku.
Většina lidí vzpomínala na odpolední taneční čaje, v Praze na kavárny s tanečním programem a někteří i na rockové koncerty. Z divadla jim uhranul především Semafor, Šimek a Grossmann nebo pražský Činoherní klub. Jako kultovní filmy označovali Vinnetoua, Sedm statečných, V pravé poledne, Tenkrát na západě, Starci na chmelu nebo filmy nové vlny jako Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Ostře sledované vlaky a ze světové produkce Antonioniho Zvětšeninu a dobové francouzské filmy.
Generačním symbolem byly „rifle“, které se „nesměly nosit do školy“, a proto je mladí chápali jako symbol vzdoru, a to podobně jako minisukně, které provokovaly starší generaci. Mnozí džíny nosí i v pozdním věku. Vzpomínají také na cívkové magnetofony, na kterém přehrávali s potížemi získané zahraniční nahrávky. Mezi oblíbené drinky této generace patřily vodka, rum s kofolou, gin-fizz nebo gruzínský koňak. Oblíbenými spotřebními předměty pak byly kaliopky, šusťák, dederonky, přenosná tranzistorová rádia a scooter ČZ. A co naplňovalo představu luxusu? Americké cigarety, skotská whisky a Renault 16.
Samet přišel příliš pozdě
Generaci dnešních sedmdesátníků bylo v revolučním roce 1989 kolem 40 let. Ač změnu většinou přivítali, shodli se, že pro ně přišla už moc pozdě. Změny je zastihly bez finančního i společenského kapitálu a v době, kdy už měli pevně zavedený život. Zároveň v tu dobu nesli na bedrech největší odpovědnost vůči rodině a dospívajícím dětem. V takové situaci se jim hůře adaptovalo na nové podmínky. Jsou samozřejmě výjimky, kterým se povedla pracovní kariéra nebo vyšlo podnikání, stejně tak se mnohým otevřela možnost uspět v politice, společnosti či v akademické sféře. Převažujícím pocitem ale byla lítost, že změny nepřišly dříve. Mnozí získali dojem, že uspěli především ti, kdo v poslední dekádě před revolucí udělali stranickou kariéru a měli výhodnější pozici při rozjezdu vlastního podnikání. Slovo podnikatel tak mnozí mají dokonce tendenci zaměňovat s termínem „bývalý komunista“.
Nabídka zboží, která se v obchodech objevila v 90. letech, je ale doslova fascinovala. Nicméně „ekonomika nedostatku“, ve které vyrostli, je nutila mít špatné svědomí z jakéhokoliv plýtvání a převažuje u nich pocit, že není slušné ostentativně dávat najevo svou spotřebu. Jejich výchova, omezené prostředky i neochota experimentovat a měnit zvyky jim bránily v poznávání nových značek a chutí a preferovali nákup stále stejného zboží i značek v cenově výhodných obchodech jako byly second handy, vietnamské obchody či hypermarkety. Tato generace si tak většinově nikdy nezvykla například nakupovat nové exotické ovoce či cizokrajné sýry a uzeniny nebo ryby.
Dnešní sedmdesátníci, kteří byli v době zmíněného výzkumu často ještě v předdůchodovém období, měli poměrně jasno v tom, jak by v budoucnu měla vypadat jejich penze. Už v roce 2008 hovořili o tom, že důstojný důchod by se měl pohybovat mezi 15 a 30 tisíci korunami. Řeč byla o důchodu státním, nebylo běžné, že by si na penzi sami významně spořili. Většina si nicméně představovala pokračování současného standardu. Měli představu, že se budou stravovat i oblékat stejně jako dosud, budou schopni obnovovat vybavení domácnosti i vozy a budou mít dost prostředků na údržbu rekreačních objektů. Věřili, že budou moci občas přispět svým potomkům a dvakrát až třikrát do měsíce si budou moci zajít na „lepší“ oběd či večeři do restaurace, jednou do měsíce také za kulturou a jednou či dvakrát do roka budou moci vyjet na dovolenou. Nepočítali ale s nákladnějšími koníčky, soukromou zdravotní péčí nebo nákupem luxusního zboží. Chyběly i představy o dovolené v exotických krajinách.
Jací tedy jsou?
Výzkumníci v závěru došli k tomu, že tato generace je především věcná, střízlivá a důsledně obezřetná. Většina z jejich příslušníků je zaměřena spíše dovnitř a stará se o sebe, nejbližší rodinu či okolí a opomíjí záležitosti celospolečenské nebo dokonce globální. Vůči politice a institucím je obecně ostražitá až cynická. V minulosti se z minima naučili vytěžit co nejvíce, a toho se drží dosud.
Mají pocit, že změny je zastihly příliš pozdě. Mladší generace měly podle nich nejen lehčí život, ale také snadnější start v době, kdy se objevily nové příležitosti. Někdy tato generace může mít pocit, že svým způsobem prohrála. Nestihla naplno využít svůj potenciál a zřejmě ani někdejší představy o tom, jak to jednou bude vypadat v penzi, zůstaly nenaplněny.
Tato starší zjištění je zajímavé dát do souvislosti s tím, že teprve nyní o sobě začala významná část této generace dávat významněji vědět. Poměrně razantně se ozývá zejména v souvislosti s výší svých důchodů. K tomu nepochybně přispěl fakt, že mezi politiky našli svého „zastánce“. Ten jejich frustraci pochopil a obratně uchopil. Ostatně, není divu. Podobně důkladné analýzy jako je ta zmíněná spotřebitelská, která cílí hlavně na kupní zvyklosti této generace, vytváří i marketing politický. Je pravděpodobné, že podobným způsobem si seniorskou skupinu zmapovalo například hnutí ANO, které u ní dnes významně  boduje. I tak je ale pozoruhodné, že si mnoho z nich dokázal získat zakladatel strany, který je „bývalým komunistou“, což je označení, které tato generace používala de facto jako synonymum pro „podnikatele , kteří měli po revoluci lepší podmínky k rozjezdu vlastního podnikání“, což v případě miliardáře, který své impérium začal budovat v 90. letech, platí takřka bez výhrad. Andrej Babiš ale se svým hnutím od počátku důsledně vystupoval jako apolitický člověk, kterému prostě jen vadí korupce. A to zjevně přispělo k oslabení tradiční nedůvěry této generace vůči politice i institucím. Nadmíru realistická a obezřetná část seniorů tak získala zastánce, o kterém věří, že jim nejen rozumí, ale také je jedním z nich. Ostatně, je těžké neuvěřit. Babiš dokáže vystupovat skutečně velmi neformálně a skromně. Navíc, jak jsme dozvěděli v jeho novém podcastu, nejraději chodí v „džínách“ a poslouchá mimo jiné Beatles, Bee Gees, Karla Gotta a Helenu Vondráčkovou.

Imunita a horské slunce
Toto je sluníčko